Z horolezce zachránce

Michael  Wohlleben, 18-ti letý, je člen expedice spolku DAV a vášnivý horolezec. V červenci 2008 se se svým kamarádem Julianem Beermannem vydal na cestu na Spantik, horu vysokou 7027m ležící v pakistánských horách Karakorum. Umožňují mu to jeho rodiče a sponzoři Würth, Ocun/Rockpillars a Mountain Equipment, kteří ho podporují finančně a zajišťují mu výstroj. Už cesta tam je pro silné nervy: „Cesty jsou hrbolaté a vedle vás je 300m hloubka, je to drsný", vypráví Wohlleben. Z hlavního tábora se jde do Arandu, vesnice ve výšce 2700m.

Aklimatizace
Arandu je výchozí bod pro 36km dlouhý pochod přes ledovec Chomolugma k základnímu táboru v 4300m. Julian Beermann a Michael Wohlleben mají toto ještě před sebou, nejprve však: aklimatizovat. „To se jde do 5000m, pak zpět do základního tábora, pak totéž do 5600m", vysvětluje Wohlleben. Kdo se neaklimatizuje, riskuje výškovou nemoc s bolestmi hlavy, nevolností, závratí a hromaděním tekutiny v tkáních. Pokud pak člověk nesestoupí, zemře. Wohlleben a Beermann to vědí, lezou až k výchozímu bodu pod hřebenem, vzdálenému 10km od bezpečí základního tábora a staví tam zásobovací stan, poté se vrací do základního tábora.

Kvůli vyčerpání a špatnému počasí si dávají dva dny odpočinek. Okolo jde skupina turistů se svým rakouským průvodcem a o 200m dál si chtějí rozbít tábor. Michael Wohlleben kouká z okénka stanu, jak si karavana razí cestu a najednou se vše děje hrozně rychle.

Hřmot, rachot a skupina mizí v lavině. Julian Beermann a Michael Wohlleben se snaží získat přehled. Pět osob vypadá v pořádku, tři zmizeli. Kluci balí. Spacák, čaj a první pomoc, ale kde hledat? Po chvíli najdou dva účastníky expedice. Zasypané. „Viděli jsme ze sněhu trčet nohy a ruce. Bez nás by to nezvládli", vypráví Michael Wohlleben. Vysvobodili oba - jeden je v šoku a druhý má zlomená žebra.

Zasypaní
Chybí vůdce expedice. Nakonec ho nacházejí - až po prsa ve sněhu o 150m níž. Kvůli trojnásobné zlomenině nohy a příšerným bolestem není možné ho vytáhnout. „ Situace byla jasná, potřebovali jsme vrtulník", vysvětluje Michael. To se snadno řekne, ale hůř udělá: kvůli špatnému počasí odřekli vojáci z údolí let, nepřiletí ani příští dva dny. „Pak už nám došly i léky proti bolesti a on už jen křičel. Křičel dokud neupadl do určitého tranzu", vzpomíná Wohlleben.

Ráno třetího dne se vyčasilo, startují dva vrtulníky. Jakmile dorazily na místo, naložily nejprve Beermanna a zraněného Rakušana. Vrtulník se vznesl. Michael Wohlleben a další Rakušan nastupují do druhého vrtulníku. Když přichází šok: pilot kroutí nervózně hlavou a volá směrem ke svým pasažérům:"One Person out!". Jeden tedy musí vystoupit. Automaticky reaguje ten 18-ti letý:" Vystoupil jsem tedy. Co se ve mně odehrávalo je nepopsatelné. Neměl jsem ani ponětí, jestli se ještě vrátí."

Vysvobozující zvuk
Vrátili se: po čtyřech hodinách čekání - sám v hrozné zimě, uvězněn na kilometr dlouhém převisu, ohrožen lavinou - slyší Michael Wohlleben osvobozující zvuk vrtulníku. „Rozšířil se ve mně neuvěřitelně uvolňující pocit." Plánovaná cesta se nekonala, výstup se nezdařil - zato ale mladí horolezci zachránili 3 lidské životy. Letos chce jet Wohlleben znovu lézt do Pakistánu.

Pozadí
Případ Davida Sharpa
V květnu 2006 ztratil David Sharp při sestupu z Mount Everestu vědomí, když mu došel kyslík. Více jak 40 horolezců prošlo kolem, aniž by mu pomohli. Umírá 300m pod vrcholem. Tento případ otevírá otázku etiky při lezení - vrchol nebo lidský život?