Kdy a jak se zrodil ten nápad vylézt na Gasherbrum I a II?

Ten nápad vzešel od Radka Jaroše. Když jsem loni někdy v červnu přijel z expedice, tak mi hned druhý den nebo dva dny na to volal a už se se mnou začal domlouvat na další rok, abych si mezi tím nestačil vymyslet něco jiného. Ono to totiž není moc jednoduché – lidí v Čechách, kteří jsou schopní v takových výškách lízt a taky to ufinancovat, není moc a ještě je potřeba myslet na to, aby spolu vyšli – to je dost důležité. No a my se už za těch 10 let známe, s Radkem teď takhle spolu jedeme na 6. expedici.

Proč zrovna Gasherbrumy?

Nikdo z nás na těchto horách nebyl a ani se o to nepokoušel, takže to je ten důvod. Navíc poloha těch vrcholů v hřebeni vedle sebe je výzvou pokusit se o oba dva v rámci jedné expedice. Výhodou je, že základní tábor se nemusí stěhovat. (Z osmitisícových velikánů nabízejí takovou možnost už jen K2 a Broad Peak).

Jaké jsou to hory? Mají nějaká svoje specifika (kromě výšky a polohy) třeba v porovnání s ostatními osmitisícovkami? Jsou něčím charakteristické?

Gasherbrumy leží v pohoří Karakoram. Je to druhé nejvyšší pohoří na světě. Rozkládá se v pákistánském Kašmíru, Indii a Číně na ploše asi 90 000 km². Táhne se 500 km dlouhým obloukem severně od horního toku Indu rovnoběžně s Himálajem a představuje spojení Himálaje s Pamírem a Kchun-lunem. Je součástí alpinsko-himálajské soustavy. Je to tam geologicky trochu jiné. Ty vysoké vrcholy tam jsou hodně blízko sebe. Na 20 km vzdušnou čarou jsou 4 osmitisícové vrcholy. Hory jsou tady vyhnané hodně do štítu, mají elegantní pyramidální profil – jak K2, tak i třeba Gasherbrum I. Už samotný přesun do těch míst – do základního tábora K2 po ledovci Baltoro má něco do sebe – jsou tam věže Tranga, Masherbrumy. Prý nejhezčí trek v horách na světě. Trvá to asi 7 dní. Spousta krásných šestitisícových věží k vidění. Ale já už jsem tam byl 4x, takže už to mám takové docela okoukané. Jenže kdyby to člověk chtěl nějak uspíšit a hodil by ho do té výšky vrtulník, tak je to na umření. Základní tábor budeme stavět v nadmořské výšce 5600 m, takže ten pochod je součást aklimatizace.

Kde zjišťujete informace, když takovou expedici připravujete?

Dá se promluvit s lidmi, kteří tam už byli, něco je možné dohledat a postahovat z internetu. Ono těch panenských vrcholů je už málo. Nebo takhle...je jich ještě spousta – těch šesti až sedmitisícových. Takhle jsme v Indii v roce 2006 trochu omylem udělali prvovýstup v Indii na 6,5 tisícovou horu, kde ještě nebyla ani noha. Ale to jsme zjistili, až když jsme se vrátili. To bylo tak, že jsme jeli na Changabang. Já jsem do té výpravy přiskočil s kámošem až na poslední chvíli a vypadalo to, že kluci, co to plánovali, mají všechno tak nějak zjištěno. Bylo to vymyšleno tak, že jsme přijeli ze severní strany, protože přístup z jihu byl zakázaný z nějakých politických nebo náboženských důvodů. Původní záměr byl překonat 2 sedla a dostat se tímhle způsobem na místo, kde budeme lézt. Jenže jsme bohužel podcenili himálajské rozměry a zjistili jsme, že by nám na to nestačily ani 2 expedice. Takže Changabangu jsme se museli vzdát a začali jsme se rozhlížet, co tam budeme vůbec dělat. A tak jsme tam vylezli na takový štít, co se nám líbil nad táborem. Bylo pěkné v tom, že to byl takový ten pionýrský způsob, že vlastně hledáš vůbec přístup k té hoře – zastaví tě ledopád, musíš se vracet... Až po návratu domů jsme zjistili, že nahoře ještě nikdo nebyl. Nazvali jsme to tenkrát Dream of Changabang. Takže chci říct, že je tam spousta vrcholů, ale přístupy k nim nejsou prošláplé a největší zájem je samozřejmě o ty nejznámější vrcholy. Komerčně a na ufinancování jsou pořád snadnější osmitisícovky. Lidská veřejnost na to prostě jinak kouká. Když vylezeš těžkou stěnou na šestitisícovku, tak Ti lidi tolik nezatleskají, jako když někdo vyleze s kyslíkem a s podporou nosičů na osmitisícovku.

Jak nákladná je tahle výprava a jak se vám to daří financovat?

Asi takhle - nás je 5 a pro 5 lidí by milion nestačil. Bez sponzorů jako Ocún by to samozřejmě nešlo. Je to spousta výdajů. Je to samozřejmě materiál, pak povolení a takové ty personální výdaje. Jde s námi kuchař, pomocník a styčný důstojník, který s námi zůstává po celou dobu. (Ten je v Pákistánu potřeba. Armádní hlídky jsou skoro až k základnímu táboru.) Pak nosiči. Na přepravu materiálu pro 5 lidí jich bude potřeba asi 70. Nosiči nesou každý 25 kg a je blbý, že oni to striktně váží. Je to hrozná piplačka. Míň kilo být může, ale jak je 26, tak se prostě nejde a vznikají dohady. To třeba v Nepálu jsou nosiči vstřícnější a velkorysejší a 30 kg není problém. Permit je pro 7 lidí – asi 9 tisíc dolarů za oba vrcholy, tak proto k nám strčili i jednoho Novozélanďana a jednoho Američana. S tím většinou problémy nebývají, když jsou lidi trochu normální. Dojdeme s nimi do toho základního tábora, budeme mít společného kuchaře, ale co se týká výstupu, tak to oni s námi nepůjdou. Cargo tam a zpátky – to je nemalá položka, plus letenky. Bude i přelet z Islamabádu do Skardu – jestli bude dobré počasí a bude se dát lítat. Jestli ne, tak budeme muset jet 2 dny autobusem po Karakoram Highway. Napoprvé je to pěkný výlet a pokoukání podle Indusu nahoru do hor. Je tam rozmezí 3 největších pohoří světa - soutok Indusu a Gilgitu rozděluje Karákoram, Himálaj a Hindůkuš.

To vypadá, že je to pro tebe už trošku nuda, když už jsi v těch stejných místech po několikáté a jdeš počtvrté tou samou cestou. Jako by šlo už jen o to vylézt nahoru, slézt dolů... Že ty už si to vlastně ani tak neužiješ?

No, někdy to tak samozřejmě je.

Co příprava takové expedice obnáší, jak dlouho trvá?

Protože se sponzory spolupracuji už léta, tak většinou začínám v těchto věcech jednat tak 3 měsíce před odjezdem. A ve stejnou dobu si taky začínáme rozdělovat úkoly, kdo co poshání a zařídí – lékárnu, lana, stany, slivovici... Ještě před odjezdem děláme společný nákup, kdy si přikoupíme nějaké ty laskominky, kartony piva na tu pohodu trošku...

Když už jsme u toho, jak je to s jídlem?

Stravování do základního tábora zajišťuje kuchař. To už je v ceně, kterou té agentuře zaplatíme - od permitu včetně všech přesunů až po kuchaře, nosiče atd. Kuchař je vybavený asi na měsíc a půl pobytu v základním táboře. Snaží se vařit to jejich, ale když mu řekneme co a jak nám má připravit, umí se  docela přizpůsobit. Vždycky třeba kuchaře učíme dělat smažený sýr. Bereme si i vakuově balené vepřové, protože to se v Pakistánu nesežene. A kuchař nám to udělá, i když sám by to samozřejmě nejedl. Nebo s námi do základního tábora dojde koza a uděláme normálně zabijačku a máme přísun čerstvého masa, vaří se z toho guláše a tak. Brambory, rýži, těstoviny – to tam kuchař má. Obecně vzato se ty stravovací podmínky zlepšují. Když jsem tam byl před 10 lety, to jsme byli úplně bez masa. Je vidět, jak se postupně s nárůstem cestovního ruchu ty agentury snaží zlepšovat svůj servis a předhánět se, aby jejich zákazníci byli spokojeni. Nahoru si pak bereme takové ty pytlíky, co se zalijí horkou vodou, nechají se odstát a pak z toho má člověk nějaké ty těstoviny s něčím nebo brambory s kousky masa. Bereme instantní polívky a dobré jsou instantní kaše. Ono čím je člověk výš, tím míň mu žaludek pobere ty hůř stravitelné věci. Někdy máme třeba i sušené maso, nějakou klobásku, ale já to teda moc nejím. Pak jsme ještě dobře zásobení sportovními energetickými doplňky od Enervitu, už mají i nějaké ty proteinové kaše. Nahoru si prostě taháme co nejlehčí a nejvýživnější věci.

Kolika a jakých podobných expedic jsi se už účastnil a s jakým výsledkem?

V roce 2001 jsme byli na K2, 2003 K2 + Broad Peak (to jsme dělali kombinaci, na Broad Peak jsme vylezli, K2 ten rok nepustla nikoho), 2004 Shisha Pangma – to byl pěkný výkon – první čistý alpský styl v Čechách. A taky jsme byli první Češi na hlavním vrcholu Šiša Pangmy. 2005 Nanga Parbat + K2, pak ještě v Indii, takže teď vlastně, jak jsem říkal, jedeme s Radkem na 6. expedici.

Kdo všechno je členem letošní expedice?

Normálně 2 lidi na takovou expedici stačí pro ten styl, kterým tam chceme lízt, ale může se stát cokoliv. Třeba Radek loni musel odjet od K2, protože si rozmáčknul kamenem prst v základním táboře, když ho stavěli, a letěl za 2 dny domů. No a pak by tam zůstal člověk sám. Takže ve třech to není špatné – jedeme 3. Libor Uher, Radek Jaroš a já, s tím , že na tu „dvojku“ polezeme ještě se Standou Bartůškem z ČT a Martinem Havlenou. (Díky účasti Standy na expedici dojde k jedinečným přímým přenosům do České televize z rekordních nadmořských výšek - doposud byl max. přímý přenos z výšky 5500 m). Standa s Martinem jsou horolezci, kteří mají malé zkušenosti a my je budeme doprovázet v té normálce na Gasherbrum II. Oni by to pak měli zabalit. Standa odjede určitě, je možné že Martin půjde ještě na Gasherbrum I do normálky. My bychom s Radkem a s Liborem chtěli dokončit novou cestu na Gasherbrum I. Před rokem ji rozdělali Mára Holeček se Zdeňkem Hrubým, ale 500 m pod vrcholem to museli otočit kvůli zdravotním problémům. Takže kdyby se nám to teď podařilo, byl by to po 20leté přestávce další český prvovýstup na osmitisícovku. Na Gasherbrum I bychom lezli alpským stylem tzn. nebudeme stavět výškové tábory a natahovat fixní lana v obtížných úsecích. Už bychom měli být aklimatizovaní z té „dvojky“, kterou budeme zdolávat expedičně. I tak se může stát, že to nevylezem. Příroda se nám může postavit do cesty a bude hotovo.

Jde o sehraný tým? Jak je to organizačně – máte mezi sebou někoho, kdo má hlavní slovo nebo jste prostě parta, která se vždycky nějak dohodne? Máte nějak rozdělené úlohy?

Na první expedici byl s námi Zdeněk Hrubý jako vedoucí expedice a tam se to ještě pojímalo tímhle stylem, že se určovalo pořadí, kdo se kdy půjde pokoušet o vrchol a tak. Pak už jsme ale jezdili v menším týmu, kde je všechno věcí vzájemné dohody. K tomu je počet 3 optimální – dobře se rozhoduje a líp se hlasuje. Někdo je samozřejmě papírový šéf kvůli úřadům, ale lezecky mezi námi vedoucí nikdo není. Všichni 3 máme už velké zkušenosti a jde nám o společný cíl.

Jak máte expedici časově rozplánovanou? A co samotný výstup - máte v tomhle směru nějakou taktiku z hlediska času?

5. června odlétáme, letenky zpáteční máme, tuším, na 28. července. To je asi nejdřívější možný termín příletu, o kterém se dá uvažovat. Přece jenom jde o výstup na 2 hory. Výhoda je, že nepřesouváme základní tábor. Cesta do základního tábora je okolo 125 km. Samotný pochod tam potrvá asi 7 dní. V základním táboře strávíme nejdéle tak 2 měsíce. Člověk v té výšce stejně delší dobu rozumně nevydrží. I ten základní tábor je vysoko a schopnost regenerace je malá. Po Gasherbrumu II budeme muset počkat na jeden vážný útok na „jedničku“. Protože pak už asi síly nebudou, když se do toho půjde naplno. Musíme vyčíhat, kdy nám hory nabídnou 3 dny pěkného počasí. Víc se nedá plánovat. Dá se třeba vyrazit v horším počasí s tím, že na zbytek výstupu a sestup už bude hezky. O úspěchu nebo neúspěchu většinou rozhoduje síla větru tam nahoře. Půjde o takových 5 dní. Nelezeme nikdy s nosiči a nikdy s kyslíkem. Takový výstup je samozřejmě hodnotnější, protože použití kyslíku sráží výšku hory o 2000 metrů, takže z Everestu je rázem ani ne sedmitisícovka. Tam už vylezlo skoro 4000 lidí, ale ještě ani ne 100 bez kyslíku.

Lezení a vůbec už jen jakýkoli pohyb v takové nadmořské výšce je dřina jak hrom. Organizmus se chová nevyzpytatelně, zdravý, trénovaný člověk to třeba vůbec nemusí ustát – aklimatizace neaklimatizace. Rozmary přírody k tomu... Proč to vlastně člověk dělá? Proč to děláš ty?

Je fakt, že na to se nedá natrénovat. Člověk může být špičkový sportovec, ale nezvládne to, protože ve finále záleží na tom, jak jsou jeho červené krvinky schopné vázat kyslík. Potom se z toho měsíc sbíráš. Síla je poloviční, člověk je unavený. Váhu má sice pěknou, ale když se pověsí na hrazdu, tak shybů udělá polovičku. Ta výška požírá nejdřív bílkoviny, takže nejdřív ubudou ruce a nohy a špeky člověku zůstanou.

Snažíš se před odjezdem nějak nabrat na váze?

Abych řekl pravdu, v ničem se neomezuju, když přiberu 2 kila, tak se vůbec nic nestane. Ale přibrat na sádle není k ničemu. Myslím, že je to zbytečný.

Měl jsi tyhle ambice už odmala, nebo to přišlo časem?

V 16 jsem skončil s hokejem. Táta byl trenér hokeje, takže jsem byl hokejista v Boleslavi. Pak už jsem cítil, že to není ono. Hory mě táhly tak nějak od mala, to je pravda. Tak nějak mi to imponovalo, četl jsem si knížky o horolezectví ,,Trůny bohů”  a ,,Deset velkých stěn” – to mi bylo tak 12 – 13 roků. Pak najednou brácha začal popolízat po skalách. Z čundrování se dostal tak trochu mezi lezce, pak jsem se v těch 16 k tomu přidal i já, ale to horolezectví mě tehdy ještě vůbec nenapadlo. Říkal jsem si: „...se tam hrabou ve sněhu...“ Ze začátku to bylo sportovní lezení, čemu jsem se věnoval a na co jsem trénoval. Pak tak někdy, mám pocit, v mých 25 jsme o tom začali uvažovat, že bychom mohli lízt i zimě v horách, začali jsme s kámošem jezdit do Tater a do Alp. No a pak se to tak nějak nabalilo po těch zimních výstupech, že kamarád, který byl na expedici v 98. s Radkem Jarošem na Everestu, mě 2 roky na to uvedl mezi tyhle himálajské tygry. To byl tenkrát nějaký velký sraz na Moravě a formovala se tam expedice pro kombinaci K2-Broad Peak. Tak že bych třeba na ten Broad Peak mohl jet taky, že na začátek by to bylo dobrý. Tam jsem se tam dozvěděl za jakých podmínek a kolik si musím sehnat peněz. Nejdřív jsem z toho šel do vrtáku, ale měl jsem hroznou kliku, protože kámoš měl stavební firmu, v té době se mnou i trochu lezl a já jsem ho to tak jako učil a on peněz vydělával hodně, a tak mi to tenkrát zaplatil. Tak takhle já jsem se jako by chytil. Akorát to napoprvé nebyl Broad Peak, protože ta parta se rozpadla, ale nakonec z toho byla K2. Takže já jsem takhle nečekaně začínal na K2.

Takže zpátky k otázce: Proč to děláš a co tě k tomu vede?

To musí být asi taková nějaká posedlost. Pro medaile ani pro peníze se tam nechodí. Je tam rozhodně víc utrpení a strastí než té krásy a pohodlí. Ale jak říká klasik: zážitek nemusí být krásný, hlavně když je dostatečně silný. Je to o síle zážitku. A je pravda, že laciné vítězství zapomeneš raz dva. Takže takhle nějak to asi je.

Tak doufejme, že tahle expedice pro tebe bude silným zážitkem a utkví ti v paměti dostatečně hluboko - samozřejmě v tom pozitivním smyslu.

Co ještě děláš kromě lezení po horách? Jaká je tvoje fyzická příprava na takovouhle akci?

Fyzická příprava je důležitá, tu nikdo z nás nepodceňuje. Nedá se jen spoléhat na talent tohohle druhu. Takže se tak nějak všichni snažíme. Libor se teď vrátil z mistrovství Evropy, kde skončili 4. On dělá ty „edvenčry“. Chodím běhat, s kolem to střídám, v zimě běžky – to je taková ta hlavní příprava. Letos jsme s Liborem byli byli třeba na 24hodinovém maratonu, kde bylo tak hnusný počasí, že spousta závodníků vůbec ani nenastoupila – takoví ti mazáci, co se účastní každý rok. Jenže Libor přijel z Frýdku Místku, a když už vážil takovou dlouhou cestu, tak jsme si říkali, že si to nemůžeme nechat ujít. Libor skončil 1. a já jsem byl 3. Třeba si jdu i zalízt, ale to lezení poslední roky slábne. Jak už se jednou dáš na tohle... Prostě se nedá dobře běhat maraton a osmistovka. Buď jedno nebo druhé. Takže v tomhle směru spíš taková udržovačka. V zimě třeba jezdíme na rampouchy do Rakouska nebo třeba i tady u nás.

Kolik ti je let?

Je mi teď přesně 40.

Kde bydlíš?

V Mladé Boleslavi.

Co na tyhle tvoje dobrodružné výlety říká tvoje nejbližší okolí?

To se postupem času mění. Nejdřív to vadilo manželce, pak dceři, když šla do puberty. Ta teď odmaturovala a teď to zas nejvíc vadí synkovi, kterému je akorát 10 a táta mu chybí. Bývaly horší časy, ale nikdy kvůli tomu nebyly nějaké hádky nebo rozchody. Takže já si rozhodně nemůžu stěžovat, mně se doma dostává spíš té podpory.